Přímé metody poznání, jakými je jóga, tantra a dzogchen a další vytvořili vždy lidé, kteří poznali a měli potřebu pomoci ostatním na cestě sebepoznání, kterou oni sami již ušli.
Tantra pracuje hlubině s pocity, dzogchen s myslí, fyzická jóga terapeuticky uvolňuje do vědomí svalová napětí vzniklá v důsledku duševního obranného mechanismu, který popsal psychiatr Wilhelm Reich apod. Otázkou je, je to čistá náhoda nebo účel. Je to účel, vedle mnoha jiných. Lidé, kteří tyto systémy sestavili a lidé, kteří je praktikují jako cesty seberozvoje a sebepoznání to poznali, jelikož s tím měli a mají přímou zkušenost.
„Skeptik často ustrne ve svém přesvědčení, přičemž jeho vlastní problémy zůstávají nevyřešené.“
Dnešní vědecké studium fyzické jógy, meditace a jejich přínosů připomíná fyzika, který se snaží porozumět vesmíru a jeho principům, který stvořila vědomější bytost. Je to jenom metafora, ale jóga, meditace a další nauky umožňující přímé poznání jsou a fungují, ale jakoby společnost (především odborná jakými jsou lékaři a psychologové) měla problém je přijmout do té doby, než o nich zaznamená nějaký objektivní důkaz. Oproti nim, ale fyzik žasne a je ohromen nádherou.
„Zkušenost je vzácná, ale názor má téměř každý.“
Prvním problémem je arogance a druhým ignorace, resp. přehlížení, neochota a absence vlastní zkušenosti. Člověk, který nemá vlastní zkušenost a pouze si na tyto věci dělá svůj názor, nemá na čem stavět, prostě nerozumí. Navíc, vyšší stav vědomí vždy rozumí tomu nižšímu, ale nižší nerozumí tomu vyššímu. Pokud tedy náš rozvoj a vědomí nejsou dostatečné, tak nerozumíme i přesto, že můžeme mít mnoho znalostí, titulů, škol a renomé. Zde se tyto věci nepočítají. Neznamenají nic.
„Ten, kdo bude čekat na objektivní důkaz o lásce, aby se odvážil zamilovat, bude čekat navždy pozorujíc zamilované.“
Třetím problémem je, že není možné přinést důkaz takový, na jaký jsme zvyklí, o tom, co není uchopitelné našimi smysly a intelektem, přesto jsou uchopitelné naší inteligencí. My jsme jenom zaměnili inteligenci za intelekt a smysly za senzory prokazující existenci či neexistenci něčeho.
„Inteligence je mnohem více než intelekt.“
Intelekt je druh inteligence, ale nikoliv celá inteligence, a jeho funkce je rozlišovat. Rozlišování, aby fungovalo, potřebuje formy a protiklady, jakými jsou nahoře a dole, plný a prázdný apod. Ale ve chvíli, kdy narazí na nulu a nekonečno, začne mít problém. Jednou jsem se díval na pořad na Netflixu, kde matematici přiznali, že nekonečnu nerozumí. Umí jej počítat, vnímají dopady jeho existence, ale nerozumí, čím nula a nekonečno jsou, jejich existenci. Stejně tak nevědomý psychiatr či psycholog může rozumět několika projevům přirozenosti člověka, které dokáže uchopit svým intelektem a přeložit je do slov. Ale nerozumí, čím ta přirozenost je, co je tou skutečností. Zde slova končí. Bylo by s podivem, kdyby se to dalo přeložit do soustavy zvuků, kterými je ve skutečnosti každý jazyk. Zde končí věda i věrouka a začíná poznání toho, co leží mimo smysly a intelekt, mystika. Každý člověk, který miluje hloubku a pravdu, má přirozený cit pro mystiku. Každý člověk, který miluje svoje ego, jistotu a schopnosti, miluje také názor a argumentaci připomínající důkazní řízení.
„Proč se tak bojíme vlastní přímé zkušenosti?“
Kdyby vědci, lékaři a psychologové měli vlastní vnitřní praxe, byli bychom svědky nové renesance všech těchto oborů. Kdysi jsem četl jednu knihu ze setkání, které vedl C.G.Jung a s dalšími přizvanými vědci z jiných oborů někdy ve třicátých letech minulého století. Setkání se týkalo tzv. kundaliní jógy. Hned na počátku Jung požádal všechny o to, aby se hovořilo pouze o stavu vědomí, který zhruba odpovídá srdeční čakře, protože dále s tím nikdo z nich nemá žádnou zkušenost. I přesto, že účastníci setkání byli pečlivě vybíraní, aby to byli otevření lidé bylo překvapující, jak se ve skutečnosti jógy báli. Chtěli o ní diskutovat, pokoušeli se jí rozumět a dělat komparativní srovnání s hlubinnou psychologií, ale ve skutečnosti se jí báli, jako něčeho, s čím neměli zkušenost a vnímali ji jako konkurenci.
„Pokud nedokážeme opustit dosaženou kótu, nikdy se nevydáme na vrchol k bráně porozumění.“
Někteří i později varovali před tím, aby se jóga dostala na Západ. Ujišťovali se o tom, že není vhodná pro západního člověka a že Západ by si měl vytvořit svou jógu s tím, že by jí mohla být hlubinná psychologie. Ano, hlubinná psychologie je postavena na principech, na kterých je postavena i jóga, ale je mnohem méně rozvinutá a ucelená, a tak má mnohem větší limitace. Za prvé, neumí pracovat bez protikladů, neporadí si s jednotou. Do toho je její rozvoj pomalý, jelikož je v pasti lpění na objektivních důkazech, titulech, kariérách a renomé západních a dnes už i východních odborníků, kteří nejsou dostatečně otevření. To vše ztěžuje přijetí čehokoliv, s čím nemají zkušenost, čehokoliv, co někdo bez titulu a před pár tisíci lety už věděl a hlavně poznal. To vše je vnímáno jako ohrožení postavení odborného ega.
To se stalo Sigmundu Freudovi a stává se to dalším lékařům a psychologům současnosti. Nerozpoznané ego méně vědomého člověka bojuje o přežití, lpí na vlastní autoritě a má strach před vlastní diskreditací. Ten, kdo se obává a lpí na dosaženém, nemůže dále pokračovat a poznávat.
„Ten, kdo vodu pozoruje z bezpečí břehu, se nikdy nenaučí plavat a nepozná její plnou krásu.“
Čtvrtým problémem je samotná cesta. Je to cesta vnitřní, kde poznávající, předmět poznání a samotné poznání jsou jedno. Mizí zde subjekt a objekt, není objektivní pravda, skutečnost není předmětem názoru či diskuse. Vědecky můžeme měřit vliv těchto praxí např. na změnu chemické rovnováhy v těle či absenci obtíží, ale je to jenom projev. Ale, kdo se takto projevuje, ví jenom ten, kdo nestál opodál na břehu, aby změřil sílu proudu, ale skočil do vody. Ten, ať je to kdokoliv, se vydal na cestu a poznal a potom mohl té otevřenější části odborné veřejnosti vyprávět v diskusním klubu, jaké to tam je.
„Kdo je tím, kdo má právo zodpovědět otázku smyslu života, vesmíru a vůbec?“
Byl bych rád, aby to, co je zde řečeno, nebylo bráno jako kritika vědy, medicíny a psychologie, ale jako kritika ega, které je uzavřené a nevpustí nikoho, kým se cítí ohroženo. V knize Stopařův průvodce po Galaxii přicházejí filozofové za programátory největšího počítače na světě s požadavkem, aby ho vypli, protože jenom oni pracující v oblasti duševní činnosti mají podle zákona právo na výklad toho, co je smyslem života, vesmíru a vůbec. Ten počítač měl tuto otázku zodpovědět. Jsem si vědom, že v dnešní době je obtížnější rozlišovat mezi pravdou a nesmyslem. Člověk, který poznal, s tím problém nemá a člověk, který nepoznal, má příležitost, aby poznal. Odmítat něco, jenom proto, že s tím nemám zkušenost, je opačný extrém.
