Svět kolem nás vnímáme skrze našich pět smyslů: zrak, čich, sluch, hmat a chuť. To, co nám smysly zprostředkují, považujeme za věrný obraz skutečnosti a tento obraz prožíváme. Tak se tvoří naše zkušenost, která pak dále utváří naše názory, přesvědčení, postoje a zvyky.
Jak funguje naše mysl
Pokud se podíváme na tento proces hlouběji, tak odhalíme že je mnohem barvitější a komplexnější. Vstupují do něj další procesy, které většina z nás přehlíží.
Jakmile nám naše smysly zprostředkují skutečnost, v našem mozku se vytvoří vjem. Může to být obraz, zvuk, vůně apod. Naše mysl tento vjem okamžitě pojmenuje a my prožijeme toto hodnocení. Jinými slovy, neprožíváme skutečnost samotnou, ale především naše hodnocení, naši projekci. To je velký rozdíl.
“V každém okamžiku zažíváme zkušenost se sebou samými“
Kdo za to může? Kdo tady projektuje!
Jak je to možné? Mohou za to naše paměť a intelekt.
Naše paměť je důležitá, abychom si udrželi identitu (znám své jméno, kde pracuji, bydlím, kdo je můj životní partner a moje děti), abychom přežili (není dobré strkat holé ruce do ohně) a učili se ze zkušeností (příčina následek). Paměť má ale také svou stinnou stránku. Nerozlišuje mezi tím, co nám prospívá a co nikoliv. Jsou v ní tedy uložena i všechna naše přesvědčení a názory o sobě, druhých a světě. Pokud nám tedy v minulosti někdo blízký řekl, že nemáme hudební sluch a my tomu uvěřili, tak kdykoliv se objeví někdo, kdo krásně hraje na hudební nástroj, tak po něm můžeme zatoužit, zamilovat se nebo mu naopak závidět. Náš obraz toho člověka, náš postoj k němu, okamžitě odráží to, kým jsme. Jinak řečeno, co si o sobě myslíme, co máme a po čem toužíme.
Náš intelekt rozlišuje a pojmenovává. Bez intelektu bychom nerozlišovali mezi tím, co je velké nebo malé, tlusté nebo tenké, nebo neporozuměli přírodním zákonům. Nepřežili bychom, nemohli objevovat a zkoumat. Intelekt je filozof, teolog a vědec. Ale stejně jako paměť i intelekt má svou stinnou stánku. On má totiž na všechno názor. Mimochodem, všimli jste si, jak je otravné po čase být s někým, kdo má na všechno názor? A pokud ne, tak si představte, že půjdete do restaurace se svými pěti kopiemi. Jaký je to pocit? Já jsem si to představil a řeknu Vám, že raději zavolám své jihoamerické kamarádce, která je tanečnicí samby.
Problém nastává, když se náš intelekt přehrabuje ve skladišti naší paměti, porovnává to s tím, co se děje teď a vystřeluje jeden názor za druhým. Pocity následují. Jsou tělesnou reakcí na naše přesvědčení a myšlenky.
Dva lidé s rozdílnou zkušeností s drahými auty
Proto mohou dva lidé jít kolem obchodu s drahými sportovními auty. V jednom to vybudí touhu a v jiném odmítnutí. Stejná skutečnost, ale dva naprosto rozdílné příběhy. Obchod ani auta na sebe názor nemají, žádnou touhu ani odmítnutí nenesou. Prostě tam jsou, a přesto každý zažívá úplně jinou zkušenost. Podobných příkladů, které mohou být mnohem méně zřetelné, zažívá každý z nás denně tisíce, aniž by si je uvědomil.
A teď trochu praxe a vlastních důkazů
Zkuste si to! Až budete sedět někde, kde si to můžete dovolit (např. v obchodě, dopravním prostředku nebo na nudné firemní schůzce, těch je hromada), vyberte si člověka, zvíře nebo i věc. Dívejte se na Váš vybraný objekt, ale současně vnímejte, co se děje uvnitř Vás. Není to těžké. Vaše smysly Vám vždy automaticky zprostředkují, co je potřeba. Nemusíte je přesvědčovat. Takže je nechte dělat svou práci. Vaším úkolem je udržet pozornost na to, jaké myšlenky a pocity se objevují uvnitř Vás. Už tomu rozumíte lépe? Stále to nejde? Tak se zkuste podívat na někoho, kdo se Vám líbí, a pak na někoho, kdo se Vám nelíbí. Teď už by to mělo být jasné!
V meditačních praxi se tomu říká podmíněná mysl. Podmíněná proto, že svět a sebe vnímáme jakoby skrze filtr. Tím filtrem je naše mysl, její paměť a intelekt. Naše přesvědčení, sebehodnocení, ambice, očekávání, obavy a dopad našich minulých zranění. To vše tvoří naši osobnost. Námi vnímaná realita je potom jako filmová projekce, jejíž scénář píše naše osobnost.
“Na co myslíš, tím jsi. Co si představíš, to stvoříš.“
Ještě jednou a stručněji
Vnímáme svět mechanicky, jako počítače, které mají ve své paměti uložena data a instrukce, co dělat a jak se chovat, když nastane konkrétní situace. Náš procesor, tj. intelekt a instinkty, vše uvedou do pohybu. To je důležité pro přežití, ale naprosto nefunkční pro hlubší porozumění. Kdyby stroje a počítače mohly cítit, budou pociťovat realitu, kterou sami tvoří. A tak je to i s námi. Prožíváme svá přesvědčení a názory. Je to zvyk a každý zvyk je ve své podstatě i výrazem pohodlí. A kdo by neměl rád pohodlí! Nemusíme sebe a svět vnímat a snažit se jim porozumět. Prostě máme na sebe a svět svůj názor a podle toho se rozhodujeme. Až tak moc, že se to dostalo do našich přísloví: „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ nebo prostě konstatování, že lidé se nemění. Náš svět je tak světem iluze postaveným z našich přesvědčení.
