Být přirozený znamená především nepotlačovat sebe, svoje pocity a potřeby. První potlačení vede k první ztrátě kontaktu se sebou. Druhé ke druhé ztrátě a tak dále. A jako malá chyba či nepozornost může vést k další sérii chyb a nepozorností, počet ztrát narůstá a odtržení od sebe se zvětšuje a zrychluje.
„Nepřijetí vlastní přirozenosti je jedinou příčinou ztráty našeho štěstí a spokojenosti, které se následně vydáváme v životě hledat na nejrůznější místa, aniž bychom rozpoznali, že není kam jít a že řešení je uvnitř nás.”
Ztráta sebe, ztráta kontaktu se sebou samým bolí, jelikož se nepřijímáme takoví, jací jsme. Odmítnutí bolí, je traumatizující, a tak si vytváříme mechanismus, který nám umožní bolest necítit a udržet potřebu potlačenou, protože kdybychom ji dali opět volnost, zase by se nám připomenula a my bychom bolest znovu zažili. Tím mechanismem je potlačení a kompenzace. Potlačení je zřejmé. Svoji potřebu a bolest zavřeme do sklepa podvědomí. Kompenzace je iluze, představa. Představa o tom, že jsem někým jiným, že to nové „já” nepotřebuje to, co bylo potlačeno. Tak se stávají ze zraněných nadmíru tvrdí lidé, kteří nepotřebují nikdy pomoc, z odmítnutých pyšní nebo ti, kteří si nic nezaslouží, jsou obětmi okolností apod. Tak se vytváří iluze mající vždy kořeny v odmítnutí a bolesti. S každým novým potlačením naše nové „já“ roste, vytváří se struktura osobnosti, která je plná nevědomých zranění a milosrdných lží.
„Největší krutostí je nevědomost, která se staví do cesty člověku tak, aby nemohl objevit sám sebe a svou spokojenost.”
O vyspělosti naší společnosti jsme ubezpečováni ze všech stran. Ano, obecně věda, technologie, medicína a ekonomie vytvořili podmínky proto, abychom mohli žít komfortní životy. Komfortní v tom, že nemusíme vynakládat velké úsilí na vlastní fyzické přežití. Ale, kdo tyto komfortní životy žije? Traumatizovaní lidé, kteří jsou odtržení od sebe sama a nevědí kým jsou, jejichž agónii dále zintenzivňuje společnost, která vytváří tlak na přizpůsobení, kterého jsme svědky ve školství, práci i rodinách a využívá živočišné pudy a pocity nenaplněnosti, aby z nich mohla profitovat v politice či obchodě. Naše společnost je v tomto ohledu velmi krutá a nevědomá. Nevědomost je zdrojem traumatu, bolesti, z kterých poté jako jejich kompenzace vyvstává krutost. Krutost jako opak soucitu. Nevědomost plodí nevědomost, stejně jako válka plodí válku. Mír je výrazem přijetí, a to vyžaduje porozumění, jinak se jedná o pouhé příměří před dalším konfliktem.
„Je naše společnost opravdu tak vyspělá, jak si říkáme?“
Oproti předchozím generacím lidí jsme extrémně technologicky vyspělí, ale také extrémně nevědomí stejně jako ve filmech, kde je společnost rozdělená a kde ta technologicky nejvyspělejší bývá nejméně soucitná. Adorujeme intelekt a zapomínáme na to, že jeho hlavní funkcí je schopnost rozlišovat, ale zkuste intelektem cítit. Nejde to a pokud necítíme, nemáme hloubku, chybí nám skutečné porozumění a nevíme nic existenciálně a životně podstatného.
„Nalézt vlastní přirozenost, která v nás trpělivě čeká, znamená zbavit se iluze o sobě. O tom, co jsme v životě nashromáždili.“
Nalézt sebe znamená protnout iluzi o sobě, jelikož za touto iluzí stále trpělivě čeká ten celistvý, zdravý a autentický člověk, který byl odmítnut a přehlédnut. Cesta k němu vede skrz traumata, která musíme rozpoznat, uvolnit z vězení potlačení a prožít to, co jsme potlačili a neměli odvahu prožít v minulosti, jelikož jenom tak se dostaví skutečné a hluboké porozumění tomu, kým nejsme a co jsme si s velkým přispěním a podporou společnosti způsobili.
„Nikoliv přidávání, ale redukce. Komplikované nemůže žít povznášející a svobodný život.“
Jeden z renesančních umělců prý kdysi na otázku “Jak by postupoval, kdyby měl z kusu mramoru vytesat lva?” odpověděl, že by odstranil vše, co ke lvu nepatří. Přesně tak musíme postupovat my. Nejdříve jdeme kousek po kousku, zranění po zranění, iluzi po iluzi a když je spojení se sebou již dostatečně silné můžeme zbytek kamene, který nás vězní, který vězní pravdu o nás, odhodit jedním úderem kladiva. Úder musí vycházet z hlubokého pochopení, přání a rozhodnutí a vyžaduje velkou odvahu, protože pak už není žádná iluze, která by nás chránila. Nic, za co bychom se mohli schovat a čím bychom se mohli bránit, ale současně všechno, co je potřebné k hluboké a neotřesitelné spokojenosti.
